Aktuální info

Ohlédnutí za uplynulou sezónou

30. 6. 2009
Jarda Bosák hodnotí právě skončenou a pro naše barvy velice smutnou sezónu

                       Chvojno se po sezóně, kdy se horko těžko zachraňovalo, chtělo podobným starostem zdaleko vyhnout. I proto došlo k posílení kádru a domů se vrátil ztracený syn bydlící hned vedle hřiště, Marek Komárek. Chvojenským funkcionářům se nakonec v průběhu podzimu podařilo dotáhnout i angažmá Tomáše Michalce a další rodilý Chvojnovák se stal kvalitní konkurencí do té doby neotřesitelné gólmanské jedničce v naší brance, Liborovi „Pavoukovi“ Kouřilovi. Na úvod čekal svěřence trenéra Izáka nováček. Čívice byly totiž přeřazeny do naší soutěže z Přeloučska. Proto byl náš první soupeř velkou neznámou. Chvojno bohužel nezachytilo začátek a prohra na úvod mrzela o to víc, že Čívice rozhodně nebyly protivníkem, kterého by červenobílí neměli šanci porazit. Pozitivem byl snad jen gólový debut Komárkův. Hned o týden později proběhlo měření sil se starým známým z Opatovic, tradičním to soupeřem v boji o postup z pralesní ligy. Jenže i tentokrát nedokázali Chvojenští vydolovat na krásném novém stadionku ani jeden bod. Úvodní bodový zisk a také první vítězství tak přišlo až ve třetím kole, kdy se svěšenou hlavou odjížděli z Chvojna borci Srchu. K výhře přispěl jednou brankou Komárek a dovršil tak fantastický vstup do sezóny, když skóroval ve třech utkáních v řadě. Tvrdé probuzení ovšem přišlo v Ostřešanech, kde domácí vyučovali červenobílé fotbalu a naši hráči mnohdy až příliš nestíhali rychlonohé soupeře. Následující duel s Mněticemi a bodová ztráta mrzela hned dvakrát. Jednak kvůli neproměněné Ryšavého penaltě a pak také proto, že jak se později ukázalo, zápas byl v konečném účtování jedním z nejdůležitějších. Premiéru mezi tyčemi si s Mněticemi odbyl novic Michalec a nevedl si špatně. Na svůj výkon ovšem nedokázal navázat o týden později a dva laciné góly v jeho síti stály Chvojno mnohem lepší výsledek než konečných 4:2. Přímo katastrofou by se pak dala nazvat domácí prohra se slabými Litětinami, jimž jediná střela na branku stačila k výhře. Chvojno se v tomto utkání nezmohlo zhola k ničemu a po sedmi kolech mělo v tabulce pouhopouhé čtyři body. V následujících čtyřech zápasech však červenobílí dokázali vyválčit dalších osm za výhry s Nemošicemi a Hradištěm, tedy celky z horní poloviny tabulky, a remízy na AFK SKP a v Ředicích. Zvl᚝ derby v Ředicích a inkasovaný gól v poslední vteřině ovšem přidělaly vrásky nejednomu chvojenskému fandovi. Prohra s Rovní mrzela především kvůli tomu, že hosté o svém vítězství rozhodli také až ke konci duelu, ovšem sportovně musíme přiznat, že jejich triumf byl naprosto zasloužený. V Pardubičkách pak mužstvo Chvojna dle mého soudu poprvé skutečně demonstrovalo svoji herní sílu, ale také ruku v ruce s ní i psychickou labilitu a žalostnou koncovku. Naši oblíbenci celé utkání jasně dominovali, jedna rychlá akce střídala druhou, na branku soupeře se valily útoky jako vlny tsunami, ovšem kromě Müllera nedokázal nikdo z našich dopravit míč za záda domácího brankáře. Když pak Horák trestuhodně zahodil i penaltu, přišlo zákonité potrestání a dva rychlé góly znamenaly dosti posmutnělou rozlučku.
   Zimní přestávka tentokrát netrvala nikterak dlouhý čas a sotva Rowdies uklidili vánoční stromeček a dolepili bubny, Chvojno se představilo v sérii přípravných duelů v rámci Ředického zimního poháru. Utkání to byla vskutku přípravná a hrací plochy mnohdy vůbec nepřipomínaly něco, co by by i vzdáleně mělo souviset s kopanou, leč červenobílí měli možnost vypotit přebytečné vánoční kilogramy a změřit síly s kvalitními protivníky. Zimní turnaj však zanechal na naší základní sestavě snad tu nejčernější kaňku, když hned v jeho úvodu doplatil na nástrahy těžkého terénu kapitán Martin Brouček. Když lídr chvojenské kabiny odkulhal ze hřiště, nejspíš by nikoho ani ve snu nenapadlo, že už se na jaře v kádru neobjeví a zatluče tak první pomyslený hřebíček do chvojenské rakve . Zatím ovšem nálada v kabině rozhodně nebyla na bodu mrazu a dá se říci, že po zápase v Čívicích v ní dokonce vypuklo posvícení. Chvojno totiž deklasovalo domácí pěti brankami. V sestavě červenobílých se poprvé představil Jakub Vosyka, útočník, jehož provázela pověst vynikajícího hráče. Spolu s ním přichystali na úvod jara Chvojenští svým příznivcům skutečné fotbalové hody a předvedli své jednoznačně nejlepší vystoupení v sezóně. Po hříchu však jako snad již tradičně přišlo rychlé vystřízlivění. Doma jsme totiž podruhé nestačili na Opatovice a opět v zápase, kdy nás o bodový zisk připravila jen vlastní nemohoucnost v zakončení. Debakl v Srchu snad ani není potřeba hodnotit, protože hlavně ve druhé půli byl jasně vidět rozdíl mezi zkušenými harcovníky našeho rivala a červenobílými, nad jejichž hlavy se pomalu začala snášet deka, která tam bohužel pro ně měla zůstat viset až do hořkého konce. V duelu s Ostřešany přišlo Chvojno nejen o dva body, ale po surovém zákroku hostujícího kapitána i o pravého beka Pecinu, jenž dodnes léčí zraněný kotník. Po prohře v Mněticích, kdy jsme katastrofálně nezachytili úvod a po několika minutách prohrávali 3:0, bylo jasné jednak to, že se Chvojno jistojistě nevyhne boji o záchranu, a také další smutný fakt, že zkušenému Šponarovi bolavé koleno nedovolí pokračovat v rozběhnuté soutěži. Láďa se tak stal již třetím jarním marodem a naneštěstí neměl být smolným chvílím ani poté konec. V témže utkání pozorný rozhodčí upozornil naši lavičku na nesrovnalosti v registrační kartě Romana Izáka a výsledek celé situace byl ten nejhorší možný – konec sezóny pro chvojenského špílmachra. V tu chvíli chyběli Izákovi st. už čtyři muži základní sestavy a pomalu přestávalo být na čem stavět. Povoláni byli proto Michal Flégl a také z Borohrádku narychlo zapůjčený Ladislav Horák. Oba borci pomohli Chvojnu vzepnout se a zvítězit v životně důležitém zápase proti Moravanům, jenže rozhodovat se mělo jinde...
                       K „utkání jara“ dorazilo do Litětin víc Rowdies než fotbalistů. Vosyka nepřijel bez omluvy a skončila tím jeho krátká anabáze v červenobílém dresu, další hráči se sice omluvili, ovšem jejich neúčast způsobila, že na trávník vyběhlo v barvách Chvojna jen deset fotbalistů. I když bojovali jako lvi a dokonce šli do vedení díky gólu Malého, jenž si spolu s jasně nejlepším střelcem týmu Ryšavým snad jako jediný na jaře udržoval stabilní formu, v závěru jim scházely síly a ani z práce povolaný Kouřil v útoku již nedokázal zabránit nejhoršímu. Navíc mělo Chvojno přetěžký los. V Nemošicích chyběla k bodovému zisku (jak jinak) lepší koncovka. Poslední jiskru naděje vykřesali Chvojenští zázračným obratem proti AFK SKP, kdy dal vzpomenout na své nejlepší roky legendární Venca Kropáček. Jenže to byla asi poslední radostná událost nedávno skončené sezóny. Hradiště vyřídilo naše borce i se dvěma šedesátníky v sestavě, doma jsme pak v hustém dešti ztratili dvougólové vedení a životně důležité body s Ředicemi a definitivum přišlo v Rovni, kdy sice Chvojno sympaticky drželo se suverénním lídrem tabulky krok, ovšem ani tentokrát to nepřineslo úspěch alespoň v podobě remízy. Před posledním duelem sice stále existovalo mnoho možností, kterak by se náš celek mohl zachránit, jenže lidem znalým poměrů ve fotbale začínalo být jasné, že je konec. Podle předpokladů Chvojnu nestačila ani divadelní výhra s Pardubičkami a po několika telefonátech mohli Rowdies svěsit červenobílé vlajky na půl žerdi... 
                        Chvojno sestupuje do IV.třídy a v příští sezóně bude povinností pro všechny zainteresované pokusit se vybojovat znovu třetitřídní příslušnost. Podle mého názoru bylo hned několik důvodů, proč se nepovedlo III. třídu zachránit. Tím hlavním byla absence klíčových opor. Čtyři stabilní hráče sestavy těžko nahradí i ligové mužstvo, natož celek, jehož členové chodí do práce a život jim přináší i jiné povinnosti než každý víkend obout kopačky a vyběhnout na trávník. Další příčiny pádu jsou bohužel starší. Nepodařilo se toti odstranit některé neduhy, které nás trápily už rok zpět. Především je to špatná koncovka. Chvojno se nesmírně nadřelo na gól a pouze Ředice a Opatovice jich v soutěži nastřílely méně. Na našich hráčích pak proto logicky ležel čím dál větší splín a mnoho z nich nastupovalo na hřiště s podlomenou psychikou. Navíc se citelně projevila absence dřívějších dlouhodobých tahounů. Nepodařilo se plně nahradit Čefelína, ačkoliv Jirák odvedl na stoperu poctivou práci, jedná se o jiný typ hráče a Bóda neskutečně chybí jak na trávníku, tak v kabině. Také Pětioký a Králík by velice pozvedli naši hru, pokud by ovšem přehodnotili svůj přístup. Utkání, v nichž se oba objevili, mi, myslím, dávají jednoznačně za pravdu, že jejich přínos pro Chvojno je stále obrovský. Nikdo z plejerů, kteří nastupovali, na sebe nedokázal vzít v rozhodující chvíli zodpovědnost a protrhnout trápení, nikdo svým výkonem nestrhl ostatní, nikomu se nepovedlo spoluhráče vyburcovat a dovézt je k úspěšnému výsledku. V neposlední řadě pak jistě uškodil atmosféře v týmu i zbytečný incident, jehož hlavním aktérem byl pan Červák, a následný odchod dlouholetého chvojenského činovníka a patriota. Chvojno podobné lidi, jež jsou ochotni pro zdejší fotbal  téměř „umřít“, životně potřebuje, ovšem vyjadřovat nespokojenost způsobem, který předvedl náš dnes už bývalý pokladník, to opravdu nelze. Závěrem by se slušelo poděkovat fantastickým Rowdies, kteří vytvářeli na našich zápasech vskutku nezapomenutelnou atmosféru, jejichž povzbuzování vlévalo do žil červenobílých bojovníků novou krev a nedovolilo jim vypustit ani jediný sprint, a slíbit nejen jim, ale všem příznivcům chvojenské kopané, že v příští sezóně všichni uděláme maximum, aby to byla ta poslední pralesní sezóna v historii našeho klubu.